Každý hledá spřízněnou duši anebo partnera duše.
Je až s podivem, že mnoho lidí, takovou duši opravdu potká.
Mnoho takových duší má i přesto stále pocit, že někde může být něco lepšího a dokonalejšího.
Jako kdyby náhle ta spřízněná duše nestačila.
A pak to přijde, nechá se ošálit klamem rozumu.
Vymění spřízněnou duši a partnera duše za pouhý klam a přelud.
Jaké je to pak nadělení pro spřízněnou duši,
ta volá, skáče a pláče.
Copak mě nevidíš?
To já jsem spřízněná – to druhé je klam.
Proč mě měníš za iluzi....
Milující duše zápasit s druhou nebude,
protože ten kdo miluje neumí ubližovat.
Raději oklamanou spřízněnou duši pustí po cestě, kterou se rozhodla jít.
Kolikrát se mi již stalo, že vidím, jak tyto duše pláčou.
Často říkají, nešlo to jinak,
nemůžu tu druhou duši držet v okovech, když jinam chce jít.
Že se k sobě nevrátí je bohužel častý úkaz špatných rozhodnutí.
Promarnění šancí spřízněných duší.
Ano tak bych asi nazvala dnešní nešvar doby.
Protože stále všichni jen hledají DOKONALOST a vymění jí za přelud, klam a iluzi.
A pak po zemi plují 2 duše – jedna klamem omámená a druhá zdrcená zradou té druhé.
Odpustit a nechat jít, zapomenout a říct DÍK.
Život nám připraví různé osudy, ale my lidé si to zbytečně hnojíme domněnkami a rozumem.
Štvanicí za dokonalostí a zábavou, najít mládí ztracené a najít tak akorát vlastní nadutost nafouklou.
Duše právě má milovat tu nedokonalost té druhé duše, která k ní pasuje.
Právě v nedokonalosti je ten zázrak spojení.
Mít rád tu odlišnost a její krásu jinakosti, kterou spojí ve společný dokonalý prostor pestrosti.
Ano tak bych to viděla já.
Jako souhru 2 hodně blízkých duší, které jsou stejně rozdílné jako podobné.
A jde o to milovat tu rozdílnost té druhé.
Je naivní představa hodně lidí, že spřízněnost je stoprocentní dokonalost a souhra.
To je naprostý klam a iluze.
Už jen protože svět je tvořen protiklady, opaky jako je jing s jangem.
A tak nepřehlédni tu duši spřízněnou jiná totiž přijít už nemusí.
