Sedím a říkám si, je čas napsat další článek.
Jenže téma nějak nepřichází.
Co s tím?
A pak přijde téma „KLEC“.
Tak ti se zamýšlím, co k ní jako mám napsat.
Že je kovová a chladná?
Že nechutná dobře, když jí olízneš?
Že co je zavřené v ní chce ven na svobodu?
Klec je věc, s kterou nejsem moc smířená.
Žít život v kleci nám jde dobře,
také do nich zavíráme své mazlíčky.
Někdy proto, abychom je ochránili,
někdy proto, abychom ochránili vlastní majetky.
Někdy se do ní zavíráme sami,
a to ze strachu a pocitu že tam je bezpečně.
Klec nám přijde jako ochranný štít,
ale v realitě v ním umíráme.
Umíráme touhou po svobodě,
po volném žití, po volném letu a chůzi.
Někdy se zkrátka musíme přestat zavírat do klecí dobrovolně,
musíme otevřít vrátka klece a věřit v život,
že se postará a nebude jen zlý.
Nač se bát, strachu je třeba se postavit, i když se nám klepou kolena.
Já se vždy bála draků a jaké bylo mé zjištění, že můj syn je malý drak.
Naučila jsem se dráčeti stavět čelem, a drak se naučil sklonit hlavu a nechat se pomazlit.
Jeho ohně se nebojím.
Vím, že když se před něj postavím,
oheň odkloní a skloní hlavu k pohlazení.
A tak jako jsem se zbavila strachu z draků,
nyní stojím čelem strachu z cestování.
Rozhodla jsem se, že letos budu klec opouštět pro výlety.
Zítra nám začíná nová cesta do Pardubic.
Výlet vláčkem do neznáma.
Paniku v očích a v žaludku kamení.
Neumřeme hlady a žízní?
Dorazíme, kam máme a jak máme?
A tak stojím v kleci a vidím ten strach.
Klidním toho černého vlkodlaka a říkám mu:
„Vlaky a krajinu miluješ, užij si to a nestresuj.“
Takže ano, vody na cestu mám sbalené a svačinu pro jistotu také.
No protože, co kdyby že jo?
Rozhodně popíšu to naše putování, abyste věděli, jak příjemné je opustit vlastní klec.
Roztáhnout křídla a letět, přestože hrůzu z výšek mám.
Strach se musí překonávat,
místo něj přijde úleva a čistý jas svobody.
