Jsou dny, kdy si říkám, že chci být pštrosem.
Zalézt a už nevylézt,
nekoukat na lidi a na jejich zlobu nebo vypočítavost.
Pak si řeknu, jenže to ubližuji sobě, vždyť nemůžu dýchat.
Hlavu v písku zabořenou a zbytek těla čouhá ven,
copak to je řešení?
Naopak to lidi láká vás ještě více do zadnice nakopnout,
protože kde je prý vystrčeno je i dovoleno.
Ano vím, je to hloupé pořekadlo, ale neříkejte, že nakopnutí, když se někdo nedívá nezní zajímavě.
A tak tedy, hlavu do písku nebudu strkat,
budu po světě s hlavou vztyčenou chodit.
Nechci nechat vystrčenou zadnici pro další kopanec.
Jsem ráda, že se najdou lidi, kteří pomocnou ruku nemají strach podat.
Někdy stačí úsměv pouhý, aby člověku dodal sílu a chuť jít dál.
Aby z té rokle mohl konečně vylézt.
Je důležité mít svého průvodce,
který nám z té jámy pomocnou ruku podá.
Ale než ten čas přijde koukejte na nebe, užívejte slunce i hvězd.
Odpočívejte na dně a koukejte vzhůru, nechce se klidem prostoupit.
Až přijde čas, pomocný průvodce vám ruku podá a pomůže vám z jámy ven.
