Byl jednou jeden pohádkový les, který se krčil mezi vysokými horami. Tento les nebyl jen tak obyčejným lesem. Byl to les plný zázraků a zázračných bytostí. Energie toho lesa převyšovala kopce. V této krajině žili pospolu zvláštní tvorové v harmonii. Lesem i krajem proudila klidná a posvátná energie zázračných bytostí. Každá bytost byla výjimečná. V této zemi jste mohli najít spoustu zvláštních bytostí. Elfové, skřítci, víly nespočetná rozmanitost vzácných a zázračných bytostí.
Do této krajiny přišla jednou jedna dívka. Tato dívka byla spíše člověk. Nikdo takový se zde nevyskytoval, a tak z ní měli bytosti strach. Znali povahu lidí a jejich krutá srdce. Ale tato dívka vnímala krásu lesa, hor a zázračných bytostí. Uměla vnímat jejich krásu, jejich lásku a dokázala se radovat z krás tohoto lesa. Ráda pobíhala a tančila. Vnímala celou svou bytostí krásu této krajiny. Povedlo se jí přesvědčit vzácné bytosti, že má čisté srdce a dokáže být vnímavá ke křehkosti této krajiny. Čím více času dívka trávila v této krajině, tím více se podobala zářící hvězdě, krásná ve své podstatě. Ani zázračné bytosti neviděli takto líbezného člověka. Dívka si uměla vážit vzácného daru, který mohla zažívat spolu s těmito bytostmi.
Ale pak do lesa zavítal další člověk a spatřil dívku. Usoudil, že sem dívka nepatří a přemluvil jí k odchodu z lesa do civilizace lidí. Říkal jí: „Zde nepatříš, tvé místo je mezi lidmi. Ty nejsi posvátný tvor. Jsi jen člověk, a tak musíš jít tam, kde je tvé místo.“ Tato dívka slovům uvěřila, přestože cítila, že se daný člověk mílí. A tak se naposledy rozloučila s lesem a jeho bytostmi a odešla do kraje lidí. Tam, kam dle člověka zkrátka patří. Mezi obyčejné lidi, do města a do škol.
Bylo těžké tuto dívku naučit společenskému chování. Jako kdyby z divokých vajec byla. Neposeděla, stále by něco dělala, co se na člověka společenského nehodí. Ráda zkoumala okolí i věci. Často zamyšlená ve svém světě byla. Mnozí jí přemlouvali, aby se probrala. Že ve světě lidí se žije jinak. A tak se dívka pokoušela být společensky vhodnou dívkou. Dívkou, která dělá dobré věci a zapadá do společnosti lidí. Ale ať se snažila sebevíc, nezapadala mezi lidi. Stále jako by vyčuhovala z davu, přestože se o to nesnažila. Naopak se pokoušela být, co nejméně nápadná. Aby nikoho neprovokovala a nemusela poslouchat: „Jsi špatná dívka. Takto se chovat nesmíš.“ Dívka těm slovům uvěřila, trápila se jimi. Stále si opakovala, jak je špatná a že je dobře, že se o ní tak pěkně starají a učí jí, jak by se měla chovat.
Léta plynula a dívka ztrácela radost ze života. Jako kdyby postupně v ní uhasínali znalosti z pohádkového lesa. Jako kdyby jen přežívala ve společnosti lidí. Zle snášela kruté zacházení jednotlivých zástupců společnosti lidí. Nedokázala se smířit s jejich zlobou, hněvem, falešnými slovy. Ona cítila, vnímala, že tak to není správně. Přestože lidé kolem ní jí tvrdili stále opak. A tak to trvalo mnoho let. Až se z dívky stala žena. Tato žena se pokusila vzbouřit. Pokusila se odpojit od lidí, kteří jí vychovávali. Chtěla najít někoho, komu by mohla věřit. Někoho, kdo by viděl a vnímal věci stejně.
Jenže ta dívka stále klopýtala, stále po ní házeli kamení. Někteří na ní plivali. Jiní ji proklínali. Někdo jí i ošklivě ublížil. Přesto dívka šla životem dál a hledala porozumění. Hledala duši, která vidí stejně. Našla černou fenku. Zamilovala si jí, jenže lidé jí o ni připravili. V té době bojovala se zlobou, nenávistí vůči lidem a chtěla zemřít. Stála na mostě. Byla zima a pod mostem byla řeka. Tekla svým běžným tempem a dívka zvažovala. Skočím tam, umrznu a už nebudu muset cítit. V tu chvíli se ozval hlas a zašeptal: “Nedělej to.“ Dívka se ohlédla a nikde nikdo nestál. Pak když rozjímala nad svým dalším osudem uslyšela hlas znovu: “Nedělej to.“ A tak dívka poslechla šepot a rozhodla se, že cítit bolest je v pořádku. Že nemá smysl, aby obětovala vlastní život. Jako by cítila, že ten hlas, co k ní promluvil ví, že jí čeká něco pěkného. A tak tedy se vrátila do společnosti lidí.
Stále to s nimi bylo dokola, stále byli zlí a krutí k sobě navzájem i k ní. Ale jednoho dne se seznámila s chlapcem. Zamilovala se do jeho očí, gest a příběhů. Milovala jeho historické příběhy a ráda s ním trávila čas. Přišlo období, kdy žena se matkou stala. Ona cítila ten vzácný dar v sobě. Ale dostala strach. Poznala, že její milovaný muž nebude při ní. Tušila, že bude na dítě sama. Bylo období kdy se pokoušela muže přemluvit, aby byl statečný. Ale cítila, že je to marné. A tak muže propustila osudu.
Přemýšlela, co s dítětem bude. Budou se k němu chovat jako k ní? Budou ho tak nenávidět? Zvládne se o miminko postarat? Přišel čas porodu a ona stále váhala. Bála se, že to nezvládne. Porod byl těžkou zkouškou, kterou nezvládla. Nebýt lékařů, asi by žena i dítě putovali mléčnou dráhou nad zemí. Ale osud tomu tak nechtěl. Ženu i dítě probrali k životu. A tak začal ženin boj o výchovu dítěte. O zaopatření toho malého tvorečka s baculatou tvářičkou i ručičkami. Sama dívka si nepamatovala na vlastní dětství. Rozhodla se, že dítěti dá tolik lásky, kolik jen dokáže. Snažila se naplnit všechny potřeby dítěte, až sama na sebe zapomínala. A jak šel čas ubývalo jí sil.
Jednoho dne si řekla o pomoc, a tak se ocitla v domově pro ženy s dětmi. Sotva stála na nohou a hubená byla jako kdyby řádně nejedla několik měsíců. Povedlo se jí dostat dítě z vážné nemoci. A věděla, že nyní je čas na její ozdravění. Trvalo ještě mnoho let než žena našla odvahu odejít i dítětem zpět do lesa zázraků. Najít tam znovu sílu, klid a lásku k sobě samé. Nikomu o své cestě neřekla. Věděla, že by jí stejně nevěřili. A nechtěla přivést do zázračné krajiny lidi, kteří by zneuctili les i její bytosti v něm.
A tak dítě i jeho matka začali žít znovu ve stínech stromů pohádkového lesa, mezi vysokými horami. Mezi zázračnými bytostmi plné lásky. Vnímala jejich energii a oddávala se pocitu štěstí. Už jí nevadilo, že je jediná svého druhu, která dokáže tuto krásu ocenit. Nevadilo jí, že se o dítě stará sama. Protože věděla, že sama není. Už jen klid lesa jí vléval do žil sílu. Tato žena opět začala vzkvétat. Opět začala zářit jako nejjasnější hvězda. Její dítě mladý chlapec, se začal učit lásce k tomuto pohádkovému lesu. Učil se jeho čistotě. Jeho oči zářili, když si s maminkou povídal o vílách, skřítcích, elfech. O energii rostlin a stromů. Miloval tento čas s matkou v této poklidné krajině. A ani jednomu nechyběla společnost lidí.
Byl jeden pohádkový les, který skryl matku s dítětem. Skryl je před světem lidí. Kdo ví, třeba tam žijí ještě dodnes a radují se z darů a zázraků lesa a jeho bytostí.
